Má to určitě něco do sebe, když si heavy metalová kapela vybere svého maskota, jehož tvář pak nasazuje většině svých produktů. RAGE v tomto směru vždycky tak trochu pokulhávali, ale vzhledem k jejich dlouholeté výjimečnosti to určitě nebyl prohřešek, za který by mohli být plísněni. Ani obal alba „Unity“, na němž se poprvé objevil „reálný“ motiv lebky s plechovými čelistmi, nenasvědčoval tomu, že by se v tomhle směru zajeté poměry u Peavyovců měly nějak zásadit změnit. Jenže je tu album „Strings To A Web“, z jehož obalu se tenhle přinejmenším sporný zjev šklebí už popáté, a já mám takový nepříjemný pocit, že už i RAGE svého maskota definitivně našli. Bohužel. Některé ze zmíněných pět titulních kreseb se díky tomu sobě navzájem až podezřele podobají, přičemž (a to rozhodně nechci být za škarohlída) pavoučí provedení „plecholebky“ je z nich navíc spolehlivě tím neodpornějším a jako takové by jistojistě s přehledem uspělo v soutěži o nejhorší albovou obálku roku.

Naštěstí (a to říkám zejména při zpětném ohlédnutí se za „Carved In Stone“) je to ale to jediné, co lze „Strings To A Web“ vytknout. Devatenáctý zásah do terče posluchačské přízně RAGE zasadili přesně tam, kde jsme je v jejich podání byli zvyklí vídat nejčastěji, totiž zase pěkně blízko ke středu. To je asi nejdůležitějším poselstvím alba, které je jinak vedeno v přísně očekávaném duchu lovení v osvědčených vodách nejslavnějších let kapely, s drobnou, leč veskrze sympatickou symfonickou vložkou (příznačně pojmenovanou „Empty Hollow“) navrch. Jelikož se však tentokráte onoho pravého ducha skupiny povedlo vyvolat prakticky se vším všudy, jsou to znovu ti nám všem nejmilejší RAGE, kteří téměř každou svojí kovovou melodií dokáží zasadit zatraceně citelnou ránu.

Stručný pohled do řádek alba proto nemůže přeskočit téměř žádnou jeho položku (určitě by si to zasloužila snad jen závěrečná „Tomorrow Never Comes“) a nemůže ani nevidět, kolik zajímavých (třebaže klasických) momentů se tam všude nachází. Pružný otvírák „The Edge Of Darkness“ krom zvučného riffu, sóla a po Peaveyovsku lechtivého refrénu zavíří před ušima také neodolatelnou šlehačkou v podobě svůdných Smolského kytarových hrátek v úvodu, „Hunter And Pray“ coby nejzvučnější zásek celé nahrávky zase nabídne úžasnou ústřední melodii se zcela evidentní visačkou „To nejlepší z RAGE“ a je potěšující samozřejmostí, že bych v podobně pozitivním duchu mohl skutečně pokračovat až k samotnému konci alba a znovu a znovu bych se opakoval při vyzdvihování všeho, co dělá z RAGE RAGE. Tedy mimořádně vyvedených melodií, mimořádného kapelníkova zpěvu a mimořádné kytary jeho běloruského parťáka (slyště namátkou třeba jeho vzletné sólové počínání v „The Beggar´s Last Dime“), pokud byste to snad náhodou nevěděli.